Historie praní prádla je stará jako lidstvo samo. Jakmile se lidé přestali oblékat do kožešin a začali nosit tkané oblečení, vznikla i potřeba praní. S tím, jak se člověk vyvíjel, cítil potřebu čistoty své i svého ošacení stále více.
Zpočátku se k praní používala pouze čistá voda, ve které se prádlo máčelo, otloukalo o kameny a máchalo. Postupem času si lidé všimli, že přidáním určitých látek do vody při namáčení, se odstraňování špíny z ošacení urychlí a ulehčí.
Nejstarší zmínka o technologii praní pochází ze starého Sumeru a datována je do období 2 800 let př. Kr. Ve starém Egyptě byl znakem pro praní hieroglyf představující dvě nohy ve vodě, to znamená, že v té době se pralo hlavně šlapáním prádla ve vodě. Vyhlášené byly například prádelny ve starém Římě, kde valcháři šlapali prádlo ve velikých kádích naplněných bělicí hlinkou, louhem, močí a vodou. Valchář pak v kádi šlapal a dupal, nakonec prádlo vyždímal a vymáchal v čisté vodě.
Teprve později se začaly používat různé tlouky a plácačky. Prádlo se před praním máčelo ve vodě, do které se přidala směs zvířecího tuku a dřevěného popela. Velkým skokem vpřed byl vynález mýdla, i když to nebylo mýdlo takové, jaké známe dnes. Hodně dlouhou dobu se však mýdlo používalo jako kosmetický prostředek.
Největší skok ve vývoji praní však přinesl vynález valchy, které se původně říkalo prací deska. Valchy se vyráběly v různých dobách z různých materiálů, od dřevěných, z pálené hlíny, kamenných až po plechové, skleněné a z umělých hmot. Kdy valcha vlastně vznikla a začala se používat nevíme, ale u nás v Čechách se používala běžně až do 50. let 20. století, kdy ji zcela vytlačily pračky.
První pokusy o ulehčení a hlavně urychlení práce při praní prádla začaly už v polovině 18. století v Anglii, když Stender sestrojil první pračku prádla a po něm Američan Hamilton Smith navrhl bubnovou pračku, kde prádlem pohybovaly lopatky. V roce 1790 sestrojil Angličan Beetham pračku, která prala pouze proudem vody. Tyto pokusy však nedoznaly praktického využití.
Teprve koncem 19. století, s rozvojem průmyslové revoluce, se začaly vyrábět prací stroje použitelné zpočátku v prádelnách, špitálech a později i v domácnostech. Zpočátku to byly zcela jednoduché prací nádoby ve tvaru půlválce na nohách, dno bylo vyloženo roštem z dřevěných lišt a proti němu se kývalo další půlválcovou valchou. Mezi těmito dvěma valchami se prádlo třelo tak dlouho, až se vypralo. Takto prané prádlo bylo velmi mechanicky namáháno, a proto se ničilo, zvláště pak jemnější tkaniny. Proto se postupně měnil tvar a uložení třecích ploch, které byly nadlehčovány vodou nebo různými mechanismy, aby nedocházelo k tak velkému opotřebování tkanin.
Brzo se přišlo na to, že stačí, aby se prádlo ve vodě pouze vířilo, obzvláště s vývojem a dostupností kvalitnějšího mýdla. Od toho se vyvíjely další typy praček, kde pohyb prádla zajišťovaly různé druhy práčů, lopatek či kolíků poháněných klikou, pákou nebo kolem, buď přímo, nebo přes různé převody. Téměř všechny pračky se vyráběly ze dřeva s použitím kovových součástí na panty, úchyty a převody. Z toho plyne, že ty nejobyčejnější stroje bylo možné vyrábět v domácích truhlářských dílnách přímo na objednávku.
Teprve později vznikly dílny a firmy, které vyráběly například sudy a přitom i pračky, jejichž výroba byla z větší části obdobná. Proniknutím praček do podvědomí širší veřejnosti a zvýšený zájem o stále složitější, a tím i většinou dokonalejší, přístroje si vynutil vznik specializovaných firem, které se zabývaly výrobou pouze prací techniky a dodávaly ji do obchodní sítě.
K odstranění vody z vypraného pádla se užívaly ždímačky válečkové nebo lisové, které nahradily vysilující ždímání v rukou i určité vylepšení, jímž byl takzvaný klikyhák.
Dalším a zřejmě největším skokem, jako ovšem ve většině odvětví technického zaměření, bylo zavádění elektrické energie a její využití v malých motorech, který patentoval v roce 1894 Nikola Tesla. Ty umožnily jednoduchý pohon různých strojů a samozřejmě se záhy objevily i na pračkách. Zřejmě první vyrobil již v roce 1906 Američan Alva Fischer. Zpočátku se motorky montovaly na stávající typy praček a pouze se pozměnil převod z ručního k motorovému – buď přímo nebo pomocí řemenů či ozubených kol.
Postupně se však vyvíjely typy zcela jiné a velmi důležitý byl i přechod na výrobu praček kovových, který umožnil zcela jiné tvary pracích strojů, a tím i jiný druh praní – tzv. vířivý. Nyní se začaly objevovat stroje, kde byl v sudové kovové nádobě umístěn na dně práč – žebrované těleso různých tvarů, které se pohybovalo sem a tam v úhlu 90°až 120°.
Snaha o co největší úsporu práce a času přivedl konstruktéry k nápadu ohřívat vodu přímo v tělese pračky. Zpočátku se topilo pod pračkou jako v kamnech, ale postupně i zde přišla ke slovu elektřina. Zcela běžně se začala místo ždímačky používat odstředivka.
Poslední typy praček dokáží prádlo i vysušit, takže ho po skončení praní stačí už pouze vyžehlit. Vývoj praní byl vždy spojen s vyspělostí společnosti a technickými možnostmi každého národa. Například po II. světové válce, kdy se v USA už zcela běžně používaly automatické pračky, u nás se stále ještě vyráběly dřevěné, ruční pračky Triumf, což ale vyplývá z toho, že bylo ještě spousta obcí, které neměly zavedený elektrický proud.
První automatické pračky naší výroby spatřily světlo světa již v roce 1957 v závodě Romo ve Fulneku.
(Zdroj: Muzeum Svitavy)
